Nemůžu úplně prohlásit, že je pro mě návrat ISACAARUM až tolik nečekaný, byť se v posledních letech mohlo zdát, že skupina je definitivně na odpočinku. Ústřední persony se rozutekly do jiných kapel a kolem této úderky bylo v podstatě hrobové ticho. Posledním záchvěvem bylo kompilační album „Retrorgy“ z roku 2018 a pak... Když vokalista Chymus opustil řady moravských PAČESS, dal se (tak trochu pořád tajně) očekávat i návrat aktivit kolem ISACAARUM. Vše vrcholí letos v září, kdy přichází na svět album „Impregnation“.
Jak už to u takových vzkřísení po letech často bývá, návrat je to patřičně energický a nekompromisní. Stavidla léty zadržované energie prorazí hned v prvních vteřinách mohutný Chymusův výkřik. Od tohoto momentu se rozjede tradiční rychlopalná mašina, masivně popoháněná ponávratovým entusiasmem a chutí to znovu „naplno rozbalit“. Nezbytnou součástí přípravy na sepsání recenze je samozřejmě i poslech starších nahrávek. A jestliže jsem ve svých minulých recenzích psal něco o „hnětacím stroji“ a tak podobně, tak vlastně jsem v kontrastu s letošním albem dostal tímto prohlášením sám sebe do pasti.
Abych to vysvětlil - „Impregnation“ úvodním taktem rozjíždí nesmírně rychlou a nekompromisní palbu, která v intenzitě své předchůdce na většině hrací plochy prostě překonává. Jakoby skupina přidala do svého vozu další rychlostní stupeň a vše vyhnala do ještě vyšších otáček. Z nelítostného tempa znovuzrozená kapela nesleví ani na moment. Zapomeňte na menší žánrové odbočky, které nechyběly na starších nahrávkách. Jakoby se ISACAARUM rozhodli, že vše podstatné řeknou jasně, stručně, výstižně a bez obligátního chození kolem horké kaše.
Album tak tvoří souvislý blok nasypaných kusů jen s minimálními předěly a o nějakých zvolňujících pasážích ani nemluvě. Můžeme za takové považovat zpomalení uprostřed skladby „Stale Nymph“? No vlastně v kontextu celé desky ano, byť se vlastně nejedná o žádné přiškrcení intenzity nahrávky, spíše jakoby se jen trochu povolil ventil s nahromaděnou párou, aby se hned v další písni jelo zase hezky „postaru“. Otázka zní, jestli v takto nastaveném prostředí lze najít prostor pro nějakou kreativitu či osvěžení?
Jelikož se žánrově pohybujeme někde v hájemství grindcore s občasnými blackujícími ozvěnami dávné minulosti ISACAARUM, je takto potřeba nastavit své vlastní posluchačské preference ohledem nároků na pestrost nahrávky. Skupina to má letos nastavené jednoznačně na útok do plných a to se jí daří velmi dobře. V jednotlivých skladbách pak zkouší pouze jemné osvěžující prvky, jako „hrdelní“ zpěv v „Multipenile“ či nápadně znějícící jednoduchý a zároveň velmi úderný riff v „Genderogation“. V tomto ohledu vlastně nejeden kousek vystrčí růžky z nelítostné mašinerie a vám se díky tomu neslévají v jednu zničující zvukovou smršť.
Vlastně ono se toho na poměry takto koncipované nahrávky v detailech mnoha skladeb děje celkem dost. V tomto směru ISACAARUM dokáží udržet pozornost po celou hrací dobu. Ta je zvolena přiměřeně intenzitě nahrávky, která tak končí dostatečně brzy na to, abyste odpadli vyčerpáním a zároveň vás zanechává s chutí na přídavěk v podobě opětovného poslechu.
Riffující mašinerii a rychlopalbě bicích zdatně sekunduje paleta Chymusových vokálů, pohybující se na škále blackující ječák – deathový growling. Jeho texty opět tradičně tepou do živého a zaobírají se všemožnými zákoutímí lidské sexuality, přičemž ze svého hledáčku nespouští ani otázky genderu a sexuální orientace, tedy záležitosti v současnosti tvořící nezbytné palivo pro takzvané kulturní války. Návrat ISACAARUM do reality dnešních dní se vším všudy!
Dvojice stálic (Chymus a Bambus) obohacená o nováčky (Ferenc a Dino) je zpátky s nabušenou a intenzivní nahrávkou, která se v současné mlýnici kvalitních českých alb rozhodně neztratí. Takové ty řeči o těch starých pákách, co to těm mladým zase nandaly si tentokrát nechám od cesty, ale fakt je ten, že veteráni v tomto případě dokázali, že energie a chuti mají pořád na rozdávání.